Seznamte se, Vláďa Kolář

Pokud jste si už podrobněji prohlíželi náš web, určitě jste nepřehlédli sekci TEAM. Kromě nějakých povídání o historii týmu, současného i minulého, je v této sekci seznam členů – postupně vám všechny představíme… Tomáš Kolář, běžec, kterého jsme si představili minulý týden, dostal za úkol nominovat dalšího člena na holení. No a samozřejmě to dopadlo tak, že nominoval bráchu Vláďu…

Vláďa je velmi úspěšný běžec, ale hlavně skvělý chlapík a týmový hráč a stejně jako v případě bráchy Toma si ho představíme v krátkém rozhovoru…

Představ se trošku fanouškům našeho týmu? S kým mají tu čest?

Jmenuji se Vladimír Kolář, původem jsem z Tanvaldu. V Hrádku žiji od roku 2019. A od roku 2020 žiji s Janou Jarošovou, která si mě ulovila 😁. Mám dvě malé děti 12 a 7 let. Do nedávna jsem pracoval v jedné hotelové restauraci na Oybinu, práce tam byla fajn jenom to bylo hodně náročný, co se týkalo času. Neměl jsem čas téměř na nic krom práce. Takže volba byla jasná, najít si něco jiného méně časově náročného, a to se povedlo. Našel jsem si práci v jedné malé slévárně v Žitavě a teď mám čas na Janu, na děti, i na sport. Mimochodem je mi 46 let ale připadám si na 20, takže asi tak.

Otázka na tělo, na týmovém srazu jsme probírali zcela vážnou věc, tvoje chlupatý oči, řekni nám něco o této „diagnóze“…

To bylo tenkrát, bylo mi asi dvanáct, možná třináct, možná devět. Už si opravdu nepamatuji. Od šesti let jsem dělal biatlon a součástí toho bylo i pár zimních soustředění. A tenkrát to začalo... Bylo to v horách a středně foukalo, do toho padal sníh, a protože jsme tenkrát neměli takové vybavení jako teď, byl to opravdu oříšek pro nás všechny. Vybavení jako brýle, to bylo sci-fi. Já po dvou dnech, kdy jsem jel v mrazivém dni zjistil, že mne nějak šimrají oči. To byl začátek, nemohl jsem věřit vlastním očím, měl jsem chlupatý oči. Od té doby je to jen plus. Zjistil jsem, že mít chlupaté oči je jen výhoda. Na kole nemusím mít brýle, ani při dalších aktivitách ne. Navíc, ty oční chlupy odpuzují i mouchy a další havěť.

Běháš na velmi dobré úrovni, ale nebylo tomu tak vždy, brácha na tebe prásknul, že jsi dříve boxoval. Jak ses dostal od boxování až k běhu na dráze? Běhat takhle dobře určitě vyžaduje odhodlaný a kvalifikovaný přístup. Jak si plánuješ tréninky? Trénuješ pod vedením nějakého trenéra?

Když mi bylo cca 20 let, dostal jsem super nápad, že vyběhnu 6 pater dřív než můj pes (měl jsem tenkrát dobrmana), on to dal rychleji. Ten den znamenal velký zlom, v mém životě. Řekl jsem si, že musím začít něco dělat. Nemám moc v oblibě skupinové sporty, vždy jsem chtěl být zodpovědný sám za sebe. Pár kamarádů chodilo na kickbox. Říkal jsem si, že bych to mohl zkusit, i když myšlenka, že bych se s někým pral nebyla úplně na místě. Po pár měsících rostla chuť přece jen s někým porovnat síly. Zjistil jsem, že to půjde. Souhrou náhod jsem se dostal k repre v thajském boxu. Jeeee, já tenkrát dostal na hubu. Každopádně, byla to vhozená rukavice. Řekl už jsem si, že když chci být lepší než soupeři, musím trénovat minimálně 2x víc než oni a povedlo se. Po třech letech tréninku jsem se stal amatérským mistrem v thajském boxu a rok na to jsem byl vicemistr Evropy v kickboxu. Během pár let jsem už měl spoustu národních pohárů a vítězství, nebo aspoň medailových umístění v mezinárodních soutěžích.

No a jako všude musel přijít konec. Ten přišel v roce 2013. Ještě jsem vybojoval 3. místo, na hodně prestižním mezinárodním mistrovství ČR a vyhrál jsem amatérskou ligu K-1. Potom jsem začal běhat. Nejdřív jsem se dost hledal a trénování bylo spíš velký chaos. Postupem času jsem zjistil, že mi vyhovují kratší tratě. V tu dobu jsem se přestěhoval do Hrádku a potkal Janu a několik přátel jí obklopujících a vyzkoušel jsem si i dráhu. Ta mi zachutnala a pomalu jsem se začal specializovat. Oslovil jsem kamaráda a vlastně teď už i současného trenéra Víta Pavlištu, který mi maximálně pomáhá a mám jeho velkou podporu.

V našem týmu je s tebou i brácha Tomáš. Jeho verzi už známe, ale řekni nám ty, v čem jste rozdílní? Co má brácha a ty ne?

Prioritně bych se asi přiznal k tomu, že když jsme byly děti, byl jsem zmrd a bratr to dost odnášel...

Každopádně přesně vím, co má on a já ne. Nikdy bych ráno nevstával a nejel 20 km na kole do práce a odpoledne zpět. A vím, co ho žene... Má hlad a chuť jít v před, je jako šelma a nezná bolest. 👍

Co si ty sám slibuješ od členství v našem týmu?

Jsem rád v Alisy týmu, mám tu přítelkyni, bráchu a našel jsem si přátele, kteří jsou na stejné vlně a jak se zdá, máme stejné priority a o tom to je.

Jaké jsou tvé cíle na tento, případně i další roky?

Chci být stále lepší a lepší. Rád bych byl dobrým příkladem všem, kteří vahají a už nad sebou zlomili hůl. Na lámání hole, sám nad sebou, je vždycky dost času. A hlavně, chci být vzorem mým dětem a vlastně, o koho jde především, o naše děti...

Ptal se: Pavel Hobrlant